Popis
Park zámku Miramare je zahrada, kterou arcivévoda Maxmilián Habsburský vytvořil kolem svého zámku na výběžku Grignano, pár kilometrů severně od Terstu: 22 hektarů exotických stromů, alejí a jezírek nad útesem spadajícím do zálivu.
Když na jaře 1856 začaly práce, byl výběžek téměř holou krasovou skálou s několika trnitými keři. Maxmilián, nadšený botanik, z něj udělal svou zahradu divů. Nezapomněl na ni ani v Mexiku, odkud dál posílal rostliny.
Park je anglický: klikaté stezky, potůčky, louky a stromy rozmístěné jako v přírodě, podle nerovností terénu. Navrhl ho rakouský architekt Carl Junker, autor i samotného zámku; k rostlinám povolal arcivévoda nejprve Josefa Laubeho a pak Čecha Antona Jelinka.
Hlavní roli hrají stromy z dalekých krajů: cedry libanonské, atlaské a himálajské, jedle ze Španělska, cypřiše z Kalifornie a Mexika, borovice z Asie a Ameriky, sekvojovec obrovský a jinan. Mnoho rostlin vybral Maxmilián sám na svých cestách jako admirál.
V zeleni narazíte na Castelletto, kde manželé bydleli, zatímco se stavěl zámek, na skleníky a na ruiny kaple San Canciano. V apsidě stojí kříž vyrobený ze dřeva fregaty Novara, Maxmiliánovy lodi.
U labutího jezírka stojí Švýcarský domek, dnes kavárna.
Miramare vzniklo jako soukromá zahrada: nemá monumentální vstup ani alej vedoucí přímo k zámku. Maxmilián ji však pár dní v týdnu otevíral obyčejným lidem.
Její příběh má i smutnou stránku. V roce 1864 odtud Maxmilián odjel, aby se stal mexickým císařem, a o tři roky později byl v Mexiku zastřelen. Jeho manželka Šarlota po návratu do Miramare jevila známky duševní nemoci a byla držena zavřená v Castellettu.
Po druhé světové válce byl areál až do roku 1954 hlavním stanem spojeneckých vojsk. O rok později byl park znovu otevřen veřejnosti.
Když na jaře 1856 začaly práce, byl výběžek téměř holou krasovou skálou s několika trnitými keři. Maxmilián, nadšený botanik, z něj udělal svou zahradu divů. Nezapomněl na ni ani v Mexiku, odkud dál posílal rostliny.
Park je anglický: klikaté stezky, potůčky, louky a stromy rozmístěné jako v přírodě, podle nerovností terénu. Navrhl ho rakouský architekt Carl Junker, autor i samotného zámku; k rostlinám povolal arcivévoda nejprve Josefa Laubeho a pak Čecha Antona Jelinka.
Hlavní roli hrají stromy z dalekých krajů: cedry libanonské, atlaské a himálajské, jedle ze Španělska, cypřiše z Kalifornie a Mexika, borovice z Asie a Ameriky, sekvojovec obrovský a jinan. Mnoho rostlin vybral Maxmilián sám na svých cestách jako admirál.
V zeleni narazíte na Castelletto, kde manželé bydleli, zatímco se stavěl zámek, na skleníky a na ruiny kaple San Canciano. V apsidě stojí kříž vyrobený ze dřeva fregaty Novara, Maxmiliánovy lodi.
U labutího jezírka stojí Švýcarský domek, dnes kavárna.
Miramare vzniklo jako soukromá zahrada: nemá monumentální vstup ani alej vedoucí přímo k zámku. Maxmilián ji však pár dní v týdnu otevíral obyčejným lidem.
Její příběh má i smutnou stránku. V roce 1864 odtud Maxmilián odjel, aby se stal mexickým císařem, a o tři roky později byl v Mexiku zastřelen. Jeho manželka Šarlota po návratu do Miramare jevila známky duševní nemoci a byla držena zavřená v Castellettu.
Po druhé světové válce byl areál až do roku 1954 hlavním stanem spojeneckých vojsk. O rok později byl park znovu otevřen veřejnosti.