Popis
Risiera di San Sabba je bývalá loupárna rýže na okraji Terstu, kterou nacisté v roce 1943 proměnili v tábor. Byl to jediný tábor v Itálii vybavený krematoriem; dnes je národní památkou a městským muzeem, místem paměti.
Areál byl postaven v roce 1898 ke zpracování rýže. Po 8. září 1943 se stal táborem pro zajaté italské vojáky, pak od konce října „policejním zadržovacím táborem“ v Operační zóně Jaderské pobřeží, kterou přímo ovládala Třetí říše.
Byli zde vězněni, mučeni a zabíjeni italští, slovinští a chorvatští partyzáni a političtí odpůrci, spolu s civilisty zadrženými při razziích: dva až pět tisíc obětí, podle odhadů, o kterých se stále vedou spory. Pro více než 8 000 deportovaných to byla naopak zastávka na cestě do Osvětimi a dalších táborů: z asi 1 450 Židů, kteří tudy prošli, se vrátilo jen kolem dvaceti.
Areál, přestavěný architektem Romanem Boicem, se stal muzeem v roce 1975 a uchovává místa tábora. Cela smrti byla ta, ve které vězni čekali, až budou zabiti a spáleni, často během několika hodin.
Vedle zůstalo sedmnáct cel, kde až šest lidí čekalo na popravu dny nebo týdny; první dvě sloužily k mučení. Našly se zde tisíce dokladů totožnosti zabavených vězňům a deportovaným.
Ve čtyřpatrové budově, ve velkých společných místnostech, byli Židé a vězni určení k deportaci: muži a ženy všech věků a děti, i několikaměsíční. Tam, kde stála pec, označuje její místo kovová deska a stéla připomíná komín.
Muzeum zabírá prostory, které tehdy sloužily jako márnice, a vystavuje předměty a dokumenty darované bývalými deportovanými. Sál křížů ukazuje výběr majetku uloupeného terstským Židům, darovaného Židovskou obcí v Terstu.
Pec byla uvedena do provozu 6. dubna 1944, aby spálila těla asi sedmdesáti rukojmí zastřelených den předtím ve Villa Opicina. V noci z 29. na 30. dubna 1945 ji prchající nacisté vyhodili do povětří, aby zahladili důkazy; v troskách se našly lidské kosti a popel.
Spravedlnost přišla pozdě. Proces začal v Terstu až v roce 1976, po třiceti letech vyšetřování, a v nepřítomnosti odsoudil velitele Josepha Oberhausera. Trest si nikdy neodpykal: zemřel na svobodě v Mnichově v roce 1979.
Nenechte si ujít
• Celu smrti.
• Sedmnáct cel.
• Místo krematoria.
• Muzeum.
Víte, že…?
• Po válce sloužila Risiera jako přijímací středisko pro italské uprchlíky julsko-dalmatského exodu.
Areál byl postaven v roce 1898 ke zpracování rýže. Po 8. září 1943 se stal táborem pro zajaté italské vojáky, pak od konce října „policejním zadržovacím táborem“ v Operační zóně Jaderské pobřeží, kterou přímo ovládala Třetí říše.
Byli zde vězněni, mučeni a zabíjeni italští, slovinští a chorvatští partyzáni a političtí odpůrci, spolu s civilisty zadrženými při razziích: dva až pět tisíc obětí, podle odhadů, o kterých se stále vedou spory. Pro více než 8 000 deportovaných to byla naopak zastávka na cestě do Osvětimi a dalších táborů: z asi 1 450 Židů, kteří tudy prošli, se vrátilo jen kolem dvaceti.
Areál, přestavěný architektem Romanem Boicem, se stal muzeem v roce 1975 a uchovává místa tábora. Cela smrti byla ta, ve které vězni čekali, až budou zabiti a spáleni, často během několika hodin.
Vedle zůstalo sedmnáct cel, kde až šest lidí čekalo na popravu dny nebo týdny; první dvě sloužily k mučení. Našly se zde tisíce dokladů totožnosti zabavených vězňům a deportovaným.
Ve čtyřpatrové budově, ve velkých společných místnostech, byli Židé a vězni určení k deportaci: muži a ženy všech věků a děti, i několikaměsíční. Tam, kde stála pec, označuje její místo kovová deska a stéla připomíná komín.
Muzeum zabírá prostory, které tehdy sloužily jako márnice, a vystavuje předměty a dokumenty darované bývalými deportovanými. Sál křížů ukazuje výběr majetku uloupeného terstským Židům, darovaného Židovskou obcí v Terstu.
Pec byla uvedena do provozu 6. dubna 1944, aby spálila těla asi sedmdesáti rukojmí zastřelených den předtím ve Villa Opicina. V noci z 29. na 30. dubna 1945 ji prchající nacisté vyhodili do povětří, aby zahladili důkazy; v troskách se našly lidské kosti a popel.
Spravedlnost přišla pozdě. Proces začal v Terstu až v roce 1976, po třiceti letech vyšetřování, a v nepřítomnosti odsoudil velitele Josepha Oberhausera. Trest si nikdy neodpykal: zemřel na svobodě v Mnichově v roce 1979.
Nenechte si ujít
• Celu smrti.
• Sedmnáct cel.
• Místo krematoria.
• Muzeum.
Víte, že…?
• Po válce sloužila Risiera jako přijímací středisko pro italské uprchlíky julsko-dalmatského exodu.